Małgorzata Imielska se narodila 11. srpna 1969 ve Varšavě, ale filmové vzdělání získala mimo hlavní město, nejprve na Jagellonské univerzitě (filmová studia) a poté na Rozhlasové a televizní fakultě Slezské univerzity v Katovicích. Je mimořádně všestranná. V její režijní tvorbě převažují dokumenty, ale také inscenace Televizního divadla, rozhlasové hry Polského rozhlasového divadla a dokonce i epizoda seriálu „Na dobre i na złe“.

Debutovala epizodou dokumentárního cyklu „Album Slezska“. – „Nigdzie stąd nie wyjadę…“. (1997), který natočila společně s Maciejkou Mazanem. Další dokument – „Bachor“ (1998) – byl věnován dívce z Centra pro adopci a péči o děti, kterou nejprve odmítli její biologičtí rodiče a poté i pěstouni. Z protagonistů filmu „Kriminální bloky“ (1999) udělala tři vězně, kteří v rámci terapeutických hodin začali vyrábět hračky pro děti…..

Většinu svých dokumentů věnovala době druhé světové války, především tragédii holocaustu. Ty jí přinesly řadu prestižních ocenění a cen: Film „Mládí v době holocaustu“ (2001) byl oceněn diplomy na mediálním festivalu „Člověk v ohrožení“ v Lodži (2002) a na varšavském festivalu židovských filmů (2003), film „Dětství ve stínu smrti“ (2004) získal o rok později první cenu na varšavském festivalu, film „Řekni mi proč?“ (2004) získal první cenu na festivalu ve Varšavě. (2005) byl ověnčen vavříny v Houstonu (bronzová Remi, 2007), Krakově (cena prezidenta Asociace polských filmařů a cena diváků, 2006), Guangzhou (čestné uznání, 2007), Varšavě (cena Antoni Marianowicze na festivalu „Židovské motivy“, 2006) a Lublinu (čestné uznání na festivalu „Křižovatky Evropy“, 2007). Dojemný snímek „Přežít Afghánistán“ (2012) byl oceněn Zlatou sobolí na Mezinárodním festivalu historických a vojenských filmů ve Varšavě (2012).
Svůj nejnovější celovečerní dokument „Láska a prázdná slova“ (2018) věnovala Imielska čtyřicetiletému manželskému páru Vandě a Adamovi. On je dnes relativně zdravý, ji postihla Alzheimerova choroba. Tento krásný a zároveň dojemný film o velké lásce tváří v tvář kruté nemoci nabízí naději. Neboť – jak čteme v Prvním listu svatého Pavla Korinťanům – „Láska všechno vydrží, nikdy neztrácí víru a naději“.